• Nigredo

Vánoce na hraně

Aktualizace: 4. lis 2019


Tak co je s tím zatraceným krocanem? Stejně se mi pořád nechce věřit, že by ho zvládla upíct a nepodpálit při tom barák. Bože, už chci mít tenhle pekelnej večer konečně za sebou, říkám si, když obracím stránky Anny Kareniny a myšlenky mi utíkají od Vronského mrtvého koně zpátky do reality.


"Můžeš jít, prosím tě, sem a pomoct mi s tím krocanem?! ozve se z kuchyně ten uším lahodící hlásek, dokonale podporující tuhle tu pohodovou vánoční atmosféru, stejně jako moji touhu vzít pár kombinaček a vyrvat jí s nimi jazyk.

"Už letím, zlato!" zavrkám, roztáhnu křídla a spěchám jí na pomoc. Malý Erik, zcela nevnímajíc, zatím dál vysedává u Playstationu a likviduje hordy zombie. Říkám si, jak skvěle bude díky naší výchově jednou připravený na případnou zombie apokalypsu a chce se mi bědovat nad rodiči, kteří své ratolesti raději zcela neprozíravě posílají třeba na lekce klavíru či floorballu s naprosto nulovým praktickým využitím.


Z kuchyně se line vůně spáleniny doprovázená oblaky černého kouře a ještě než překročím práh, je mi jasné, že se nebude zrovna jednat o vkročení do rajské zahrady.

"Tohle je všechno jenom KVŮLI TOBĚ!" obšťastňuje mě okamžitě výčtem mých zásluh. "Kdybys tuhle pitomou slepici nesháněl na poslední chvíli, neměla bych toho teď tolik! A kdyby jenom slepici! Vždyť jsme ještě včera ani neměli většinu dárků! Jak to mám krucinál všechno stíhat? Mám toho nad hlavu a ty, místo abys mi pomoh', jenom vysedáváš nad tou debilní knížkou!"

"Moje drahá, " snažím se ji diplomaticky uklidnit, "milerád ti budu vmžiku nápomocen! Nežli budeme ovšem pokračovat v této oduševnělé činnosti, dovol mi namítnout, že nazývat Tolstého 'debilní knížkou' je přinejmenším barbarské. Nehledě na to, že samice od krocana se nazývá nikoli slepice, nýbrž krůta!"

"Nech si laskavě ty svoje stupidní poetický žvásty od cesty!" křikne nasupeně a než stačím namítnout, že si nejspíš spletla poezii s nějakým jiným literárním žánrem, přidává ještě láskyplný dovětek: "Mám tě už plný zuby! Pořád ze mě jenom děláš totální píču!"

"Tati, co je to píča?" ptá se malá Dianne, která se tu zhmotnila v tu nejméně vhodnou chvíli.

"Píča..., Diannko," opakuji ten ošklivý výraz, abych získal trochu času a přišel s definicí úměrnou jejímu věku, "to je taková zlá paní, co nemá ráda knížky," odvětím nakonec, celý hrdý, jak se mi to pedagogické vzdělání vyplatilo.

"Já mám knížky ráda! To potom nemůžu být píča, že ne?" ptá se to nebohé dítě vyděšeně.

"To rozhodně nemůžeš, zlatíčko. A teď běž pomoct Erikovi postřílet pár zombíků. My s maminkou si budem ještě chvíli povídat a potom přijdem."


Poté, co jsme jako smečka hladových vlků zhltli štědrovečerní pizzu (Bůh žehnej Papa John's), přičemž nikdo neprohodil jediné slovo, odebrala se moje drahá polovička do ložnice a práskla za sebou dveřmi, až se celý dům otřásl. Děti se nad tím samozřejmě nikterak nepozastavovaly (byly už totiž svědky daleko horších výlevů) a tiše odkráčely do svých obvyklých stanovišť - Erik se začal pro změnu připravovat na případný návrat Hitlera a Dianne, zřejmě ze strachu, aby se také nestala tou zlou píčou, zasedla ke své oblíbené obrázkové knížce. Hotoví andílci, rozplýval jsem se.


Jelikož se zdálo, že moje přítomnost už tu nebyla nikterak zvlášť přínosná (a už vůbec ne vítaná), rozhodl jsem se konečně na chvíli vypařit. Dětem jsem oznámil, že se jdu nadýchat čerstvého vzduchu, načež ony zareagovaly jen silně emotivním "hm", zatímco manželku jsem zanechal bez rozloučení - aspoň se na mě bude víc těšit! Nasedl jsem do svého starého Chargera a ujížděl po prázdné zasněžené silnici, ozářené všemi těmi nevkusnými vánočními světýlky ze všech okolních domů (krom toho našeho) směrem k centru města. Všude bylo prázdno, jako by sezení doma a socializování s rodinnými příslušníky bylo bůhvíjak zábavné, a tak jsem se chvíli jen tak projížděl a ignoroval při tom většinu semaforů. Když mě to přestalo bavit, řekl jsem si, že se zastavím doma - tedy tam, kde jsem se tak skutečně cítil.


Svítící neonový nápis The Grunge je nově ozdoben dvěma malými rolničkami, které vypadají, jako by je někdo vyhrabal z nedalekého kontejneru (což je úplně klidně možné) a dokreslují tak dokonalou vánoční atmosféru téhle sympatické uličky lemované zmrzlými zvratky a hromadami žlutého sněhu.

"Šťastný a veselý, parchanti!" zdravím místní osazenstvo, když vejdu dovnitř. "Dal bych si jednoho vánočního Jacka."

"Můžeš k němu max dostat rolničku, našel jsem jich tuhle plnou krabici. Jsou jak nový! Co ti lidi dneska nevyhoděj," lamentuje svalnatý barman a nalévá mi.

"Dobře, tak radši asi zůstanu u standardní edice."

"Jak je libo!"

"Že ti to teda trvalo, taťko!" rýpne si Ron. "Já už dávám šestýho."

"Nic se neboj, příteli, za okamžik jsem ti v patách!"


A tak vesele popíjíme a sdílíme své vánoční zážitky, které nás zase jednou přivedly sem. Jimi Hendrix nám k tomu zpívá Hey Joe a venku znovu začíná sněžit. Nakonec ten Štědrej den nedopadl úplně špatně, říkám si.




8 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now