• Nigredo

Nezbytná zbytečnost

Aktualizace: 4. lis 2019

Musela zmizet někdy k ránu. Po dlouhé deštivé noci, kterou jsme strávili bok po boku za doprovodu Chopinových Nocturnů. Noci tak naplňující, že jsem si přál, aby nikdy nemusela skončit. Noci, kdy jsem si poprvé pomyslel, že všechno už bude jenom dobré; že tohle je přesně to, co jsem celou dobu hledal.


A pak to skončilo. Tak náhle jako když se zatáhne opona. A já se rázem ocitl v říši nesčetných otazníků, co na mě číhaly za každým rohem jako krvežíznivý predátor na svou kořist, přičemž se mi nedařilo vyzrát ani na jediného z nich. V jednu chvíli se mi rozzářil celý svět, jen aby se vzápětí mohl rozpadnout na tisíc malých kousků, jako byste vzali obří zrcadlo a třískli s ním o zem. Byla pryč. Vypařila se bez jediné stopy, bez jediného slůvka na rozloučenou.


*


"Člověče, musíš přece něco jíst," povídá Jeff starostlivě. "Vždyť s takovouhle z tebe za chvíli zbyde jen hromada kostí."

"Už aby to bylo," zabručel jsem.

"Tak hele!" vložila se do toho moje mladší sestřička. "Tohle teď prostě celý sežereš, i kdybych ti to měla natlačit do krku tyčí od smetáku, je ti to jasný?!" Představil jsem si kus té nevábně vyhlížející pizzy, co se válela na stole, a Mary, jak mi rve do krku dřevěné topůrko svého starého smetáku, a udělalo se mi o to víc nevolno.

"Zlato, klid," snažil se ji usměrnit Jeff. "Však si třeba dá později. Je koneckonců dospělej..."

"Dospělej?!" rozohnila se, teď už i na svého nebohého druha. "Když ho člověk pár dní nechá bez dohledu, hned se stane nějakej průser! Nevěděl by, co je to dospělost, ani kdyby se dožil stovky!"

"Bože, jen to ne!" sprásknul jsem ruce.

"Sklapni a koukej žrát!" zpražila mě. "A ty na něj dej pozor. Musím už do práce - to je takovej ten abstraktní pojem, o kterým jste vy dva bohémové maximálně četli v novinách."

Přehodila si přes rameno ošoupanou brašnu a práskla za sebou dveřmi.

"Miluju tě!" zavrkal za ní Jeff, ale odpovědi se mu nedostalo.


"Hele, vím, že je to moje krev a tak, ale jak s ní probůh můžeš vydržet?"

"Má i spousty světlejch stránek," zaculil se. "Jen ji prostě nesmíš brát do slova. To by ti rozcupovalo srdce na kusy jak ruční granát."

"To se snadno řekne. Klobouk dolů, že to tak zvládáš."

"Je to skvělá holka se srdcem na pravým místě. To ti přece nemusím vykládat, Chrisi."

To opravdu nemusel. Znal jsem svou sestru líp než kdokoli jiný a moc dobře jsem věděl, že pokud jste opatřeni dostatečně silným pancéřováním a přežijete prvních pár granátů, získáte spojence na celý život, který by za vás dýchal. Ale stejně... dobrák Jeff se svým křehkým srdcem umělce mi ze začátku rozhodně nepřipadal jako horký adept na přežití. Nejspíš jsem ho však notně podcenil.

"Prostě o tebe má strach, to je celý," pokračoval uneseným tónem romantického básníka. "Upřímně - nemůžeš se jí přece divit. Co tě to proboha napadlo, míchat prášky s chlastem?"

"Já nevím, prostě jsem nad sebou na moment ztratil kontrolu. Jako bych byl mimo svý tělo a jen na něj zpovzdálí koukal, jak si dělá co chce. Jak kdyby nějakej neviditelnej loutkář tahal za nitky a já s tím nemohl vůbec nic udělat."

"A řekl jsi to takhle Mary?"

"Jo, přesně takhle."

"A co ona na to?"

"Že prej tohle není žádnej z těch mých béčkových románů. Že si mám ty svoje rádoby poetický žvásty strčit do prdele a začít se konečně chovat trochu zodpovědně."

"Ach."

"Ach ano."

"No, jak jsem říkal - nesmíš ji brát doslova. Má na svět trochu jinej pohled než ty nebo já," prohlásil diplomaticky. "Chápu, že některý věci se s ní těžko probíraj."

"To každopádně," zabručel jsem.


Chvíli bylo ticho a já se znovu zadíval na těch pár nechutných kousků vyschlé pizzy; pohled, který mi na náladě rozhodně nepřidal.

"Bylo to kvůli ní, viď?" ozval se po chvíli a zíral na mě těma svýma velkýma modrýma očima s dlouhatánskými řasami, které mu každá ženská musela závidět. Občas jsem si říkal, že by se klidně mohl uchytit jako model; snad jsem mu to i párkrát navrhnul. Ty špinavé blond vlasy, vysoká, statná postava a celkově jemné obličejové rysy z něj dělaly ideálního kandidáta. Pro něj však neexistovalo nic než jeho plátno (a moje sestra). Svou životní cestu už měl dávno zvolenou, jakkoli se zdála být trnitá.

"Pěkně patetický, co?" povzdechl jsem si. "Málem se zabít kvůli holce jak nějakej přecitlivělej puberťák, co dostal svý první kopačky."

"Vůbec ne! Jestli za něco opravdu stojí umřít, pak jedině za lásku," zapěl melodramaticky. "To jen mezi náma," dodal nervózně.

"Tak to máš možná ty, Romeo. Jenže já takovejhle nikdy nebejval. Tyhlety citový záležitosti jsem míval celkem v paži. Samotnýmu mi bylo docela fajn. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Cestovat, vysedávat v barech, vysmívat se všem těm hypotékama a dětma spoutanejm nešťastníkům a čas od času něco jakž takž kloudnýho napsat a za slušnej peníz to prodat. Nebylo to zas tak zlý."

Vyhrabal jsem z kapsy zdeformovanou krabičku cigaret a jednu mírně tělesně postiženou si vložil do úst.

"Víš, že tu nesmíme kouřit," pronesl pokorně. "Co se takhle přesunout někam jinam, kde mi to budeš moct celý v klidu povykládat nad drinkem a cigárem? Taky tě po cestě můžem nakrmit. Hádám, že tenhle italský skvost už asi nebudeš."

"Z tohohle by se každej Ital poblil, i kdyby to jen zahlíd z jedoucího vlaku."

"Dá se na to zvyknout. První týdny, když jsme spolu s Mary začali bydlet, mi to taky přišlo hnusný, ale teď už je to celkem v pohodě. Na každej den máme jinou příchuť a taky to můžeš pokaždý zalít jiným kečupem; to dělá hotový divy," poučil mě. Kam se na něj hrabal nějaký Jamie Oliver.

"To mě poser. Já měl vždycky zato, že by měl v páru vždycky aspoň jeden umět vařit."

"Nějaký vaření nemá přece s láskou nic společnýho," odtušil ten vášnivý romantik. "Tak co říkáš, jdem?"

"Utíkáme," odpověděl jsem a nadšeně vstal od stolu.

"Tu pizzu mi hoď do lednice," řekl bez jakéhokoli náznaku sarkasmu. "Dojím si ji k večeři."

A tak jsem to udělal.


*


"Fuj, tady je zas narváno," neodpustil jsem si jízlivou poznámku hned při vstupu do liduprázdného baru.

"To proto, že vysedávat s panákem v pravý poledne je úplně běžná věc, Christophere!" zapěl barman svým tradičním sopránem.

"Tak proč prostě neotvíráš později?" vznesl Jeff převelice inteligentní dotaz.

"Protože by pak takový nefachčenka jako vy dva neměli kam jít."

"Prosim tebe, Bobby. Takovejchhle pajzlů jsou v tomhle městě tisíce," namítl jsem.

"Já ti dám pajzly! Však já moc dobře vím, že se sem vracíte díky mému prvotřídnímu servisu a nepochybně i mně samotnému!"

"Ale hovno, prostě to jen máme nejblíž. Ty jsi jen takový nutný zlo."

"I ty hulváte! Proč jen musej být všichni krasavci tak jedovatí? Kdyby ses uměl jen trochu chovat, hned bys stál za hřích."

"Škoda přeškoda," zakoulel jsem očima.

"Ále Bobby, vždyť tě jenom tak škádlí," zamrkal na něj Jeff. "Přece moc dobře víš, že na tohle místo nedáme dopustit. Buď tak hodnej a hoď nám sem dvě skotský, jo?"

"To je aspoň! Krásnej a ještě tak miloučkej! Hned to bude, prdelko! A ty by sis z něj měl vzít příklad, Christophere!"

"Budu na tom usilovně pracovat, bien-aimé!" zapěl jsem s nutnou dávkou sarkasmu.


"Byla prostě jiná, Jeffe. Vím, že to zní jako děsný klišé, ale byla úplně jiná než všechny ženský, co jsem kdy potkal. Dočista jako nějakej jinej živočišnej druh," ponořil jsem se do vyprávění po nějakém čtvrtém pátém panáku.

*

Pokaždé sedávala na tom stejným místě, v sekci asijské kultury, a já na ni koukával skrz jeden z regálů. Některý dny mě to zvláštním způsobem inspirovalo, a prsty mi tak lítaly po klávesnici jako šílený. Většinu z toho jsem ale nikdy nepředal nakladateli - dokážu si představit tu reakci. "Prodáváme tě jako mladší verzi Breta Eastona Ellise, tak sakra přestaň psát jak Pilcherová s ptákem!" Něco takovýho by mi na to nejspíš řekli a měli by pravdu. Ze dne na den mě úplně přestalo bavit psát o porcování těl a následným sexu s jednotlivejma částma, vraždění malejch školaček nebo nekrofilním incestu. Jediný, o čem jsem toužil psát, byla ona. Měl jsem pro ni v hlavě tolik dokonalých rolí. Tolik různých osudových setkání s tolika svými alter egy. Jeden větší slaďák než druhej.


Proč jsem ji neoslovil? Bál jsem se. Říkal jsem si, že ta holka za regálem může být někdo úplně jinej než ta, kterou jsem přenesl na papír. Vlastně to bylo až přespříliš pravděpodobný. Jenže pak se jednoho dne prostě neukázala. Zíral jsem skrz tu škvíru mezi knihama jako na prázdnej rámeček, ze kterýho ze dne na den zmizela nějaká vzácná malba.


Jak dlouho to mohlo být? Týden, dva. Na každej pád mi to přišlo jako celá věčnost. Čekání na zatracenýho Godota, během kterýho jsem byl totálně ztracenej. Nenapsal jsem ani čárku, prakticky nic nejed. Žil jsem více méně jen z chlastu. Jednou mě z tý knihovny dokonce vyvedli - musel jsem vypadat fakt děsně mizerně. Snažil jsem se pomalu smiřovat s tím, že už ji nikdy neuvidím, ale byla to nesnesitelná představa. Kéž by radši zmizel celej svět, říkal jsem si; všech těch zasranejch sedm miliard ksichtů, co mi byly naprosto lhostejný, všechny města, hory, řeky, oceány. Úplně by mi stačilo, kdybysme tu byli jen my dva uprostřed černočerné temnoty a třeba i rozdělení tím prokletým regálem. Mít ji aspoň v dohledu bylo to jediný, po čem jsem toužil.


A pak byla najednou zpátky. S naprostou přirozeností, jako když znovu vyjde slunce po dlouhatánské bouři. Znovu seděla na místečku, který patřilo jen a pouze jí, s tlustou bichlí plnou japonských znaků. Byl jsem štěstím bez sebe, ale stejně jsem ze sebe nemohl setřást ten pocit zoufalství a bezmoci. Co kdyby přišla další bouřka a třeba už nikdy neskončila? Co kdybych už tohle slunce nikdy neměl vidět? To jsem za žádnou cenu nemohl dopustit. A tak jsem pár dní nato nasál odvahu ze samýho jádra země a konečně ji oslovil. Byla opravdu jiná.

Fascinovala mě. Vyvolávala ve mně takovou zvláštní směsici různě protichůdných emocí. Jednu chvíli jsem měl pocit, jako bych ji znal celou věčnost. Jako bysme se už nesčetněkrát potkali napříč různýma životama - mohl jsem bejt chudej tulák a ona urozená princezna; mohl jsem bejt nájemnej zabiják a ona můj cíl; mohl jsem klidně bejt neonacistickej hrdlořez a ona ilegální imigrantka. Jakákoli nepřízeň osudu nám nikdy nemohla zabránit v tom, abysme se nakonec vždycky potkali a zamilovali se do sebe.


Občas ale přicházely chvíle, kdy jsem jí vůbec nerozuměl. Jako by mluvila v hádankách. Pokládala mi všemožně zvláštní otázky, na který jsem většinou netušil, co odpovědět. A když už jsem horko těžko něco vypotil, nikdy jsem nebyl schopnej poznat, jestli to bylo to, co chtěla slyšet. Vždycky jen přikývla a pak o tom jakoby tiše dumala. Nic víc, nic míň. Co to bylo za otázky? Hm, tak různě.


Jednou jsme třeba seděli v parku kousek od dětskýho hřiště. Všude tam pobíhala spousta malejch capartů, až mě z toho trochu bolela hlava. Ona na ně jen dlouho tiše zírala a pak se mě zničehonic zeptala, jestli si myslím, že jsou skutečně tak šťastní, jak vypadají. "Myslím, že v tomhle věku by to ještě ani nezvládli předstírat," odtušil jsem po kratší úvaze. "Někteří možná ano, pokud by opravdu museli," řekla ona a dál už nic. Jindy zase - tohle mi mimořádně utkvělo v paměti jako jedna z prvních těchhle bizarních otázek - ležela zády ke mně, já ji objímal, k tomu nám hrála nějaká jazzová klasika a pak, aniž by se otočila, řekla: "Opravdu si myslíš, že to zvládneš? Že se mnou budeš moct být šťastnej i bez toho?"

"Je tomu vážně tak těžký uvěřit?" odpověděl jsem otázkou a políbil ty překrásný rezavý vlasy.

"Občas, malinko... když se ohlídnu na všechny ty kolem."

"Na ty se nemá smysl ohlížet. Ať si dělaj, co chtěj. To se nás přece vůbec netýká."

"Často se to tak snažím vnímat. Představovat si, že žijeme na nějaké úplně jiné planetě. S jinými pravidly."

"Takovou planetu si klidně můžem vytvořit. Já bych byl jedině pro!"

"To bych moc ráda."

A to bylo všechno.

Takovejhle typ otázek to byl. Bylo jich za tu dobu samozřejmě daleko víc, ale nejspíš už si zvládneš udělat přibližnej obrázek.


*


Jeff vypadal, jako že o něčem hluboce dumá, tak jsem se zatím rozhodl objednat další panáky.

"Hej, Bobíku! Skotské dám si ještě dvě, nechť uhasí ten smutek uvnitř mne!"

"Jako básník stojíš vážně za hovno, Christophere," ušklíbl se barman.

"Proto taky píšu romány, prdelko. Tak bude to?"

"Chudý barman dře, seč může. Věz, že trpělivost jest to, co nosí růže."

"Jestli tebe za tím barem není škoda, Wordsworthe."


"Co seš tak zamlklej, starej brachu?" šťouchl jsem do Jeffa.

"Starej brachu? Co seš zač, Velkej Gatsby?" usmál se. "Jen jsem si teď vzpomněl, jak jsi nám ji tehdy s Mary představoval. Víš, už tehdy na mě působila takovým zvláštním dojmem. Nemyslím to nijak zle, to vůbec ne. Vypadala moc mile, i když krapet stydlivě, a ty jsi vedle ní působil tak hrozně šťastně, že jsem tě skoro nepoznával. Dokonce i Mary se fakt kontrolovala, aby neřekla nic nevhodnýho a nepokazila ti to. A víš, že to u ní fakt něco znamená."

"To mi povídej. Celou dobu jsem vážně trnul."

"No, každopádně jsem chtěl říct, že na mě působila tak nějak... zlomeně. Nevím, jak líp to nazvat. A nebylo to jen kvůli všem těm jizvám."

"Ty sis všim?" divil jsem se. "Já sám jsem to postřehl až po několikátým setkání."

"Pozorování tak nějak patří k mojí profesi."

"Nikdy mi neřekla, od čeho jsou, a já se neptal."

"To jsi asi dobře dělal."

"Kdo ví..."

"Chrisi?"

"Hm?"

"Co byla ta věc, bez který jsi s ní měl bejt šťastnej? To, čemu měla problém uvěřit?"

"Co myslíš?" usmál jsem se a lokl si trochu whisky.

"Opravdu netuším," povzdychl si. "Chceš mě napínat, nebo mi to prostě jen nechceš říct?"

"Ani jedno, ani druhý."


Do baru konečně začínali proudit i jiní zákazníci a barmanův mučednický výraz se tak rázem proměnil, jako když po dlouhé kruté zimě konečně přijde jaro. Celý štěstím bez sebe odtančil na druhý konec baru, aby se jim pověnoval.

"Sex," pronesl jsem nonšalantně. Jeffovi při tom slově uvízlo v krku trochu whisky a já ho musel vysvobodil několika mužnými ranami do zad.

"C-co prosím?"

"Slyšel jsi."

"Počkej, myslíš tím, že jste spolu nikdy..."

"Nikdy. A ani to nebylo v plánu."

Zíral na mě, jako by se mu právě zjevil Ježíš a daroval mu Nový zákon s podpisem a věnováním.

"To je... proč?" soukal ze sebe zmateně.

"Byla to podmínka. Na začátku mi řekla, že se mnou nemůže být, ani kdyby nakrásně chtěla, protože tohohle proste není schopna. A já na to, že je mi to fuk. Že se bez toho klidně obejdu a chci ji i tak."

"A to jsi myslel vážně?"

"Samozřejmě. Nikdy bych jí nelhal."

"Ale sex je přece..."

"Zbytečnost," doplnil jsem.

"Nezbytná zbytečnost, kamaráde. Je to součást naší existence jako takové. Něco, co se nemůžeš rozhodnout jen tak popřít."

"Obešel bych se bez kdečeho. Vážně," povídám mu. "Klidně bych popřel vlastní existenci. Ale bez ní mám pocit, že pomalu vysychám. Jako bych ležel uprostřed nekonečný pouště a jenom čekal, až to konečně skončí... Ty, Jeffe?"

"Copak?"

"Myslíš, že odešla, protože mi to nikdy nevěřila? Nevěřila, že bych to dokázal?"

"To nejspíš ví jen ona sama," odpověděl. "Ale třeba to nebylo v tom, že by pochybovala, že to dokážeš. Možná pochybovala jen o tom, že bys byl skutečně šťastnej."

"Na to se přece stačilo jen zeptat! Do prdele, nikdy jsem nebyl tolik šťastnej, jako když jsem ji držel v náručí. Mohl bych ošoustat půlku planety a nic by to se mnou neudělalo, ale s ní jsem se cítil tak... kompletní. Možná, že sex je jenom náhrada za všechny ty věci, co lidi postrádaj. Co oni postrádaj, zatímco ona je měla."

"Chrisi..."

"Asi jsem jí to měl říct nějak líp. Tak, abych zabil všechny ty pochybnosti."


Navečer jsme oba dostali od Mary solidní kartáč a pod výhrůžkou děsivého smetáku si pizzu v lednici rozdělili na půl. Když jsem ji o pár minut později zvrátil do záchodové mísy, vypadala téměř identicky, jako když ji to poledne Jeff vybalil z ledem pokrytého plastového obalu. "Můžeš ji pokaždé zalít jiným kečupem," znělo mi v hlavě, když jsem stisknul splachovadlo.

0 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now