• Nigredo

Dopis z budoucnosti




Drahý...?


Tohle je tak zvláštní. Úplně nevím, jak si s tím poradím, ale hádám, že se to časem nějak poddá. Pokusím se nad tím příliš nepřemýšlet, abych se zbytečně nezasekávala. Tohle koneckonců není žádný román; romány jsou přece tvoje práce. Proč ti teda vůbec píšu, když tu spolu jsme v jedné místnosti? Vlastně ti sama nevím. Prostě jsem měla takovej pocit - špatně se to vysvětluje - že nějaká část tebe, nějaká, co tu teď zrovna není, právě někde s něčím bojuje. Nevím,jestli s něčím konkrétním, nebo třeba jen sama se sebou, ale bojuje. Bojuje a cítí se přitom hrozně osaměle. Samotné je mi moc smutno, když si to představím, a tak jsem si řekla, že se tuhle tvoji ztracenou, osamělou,bojující část pokusím nějak rozveselit. Že jí povím, aby ještě nějakou dobu vytrvala. Že se nakonec všechno v dobré obrátí, všechno do sebe zapadne, všechno bude tak, jak má být. A snad by mi tvé současné já, co tu teď takhle sladce podřimuje, dalo za pravdu; potvrdilo, že to není žádná lež!


Koukám teď na tebe, zatímco spíš. Usnul jsi v křesle. V tom starým koženým, co jsi prý kdysi dostal od prarodičů. Nechal sis ho dopravit ze své rodné země až sem! Je to takový křeslo-cestovatel. Musí pro tebe asi hodně znamenat, viď? O většině ostatních věcí jsi bezstarostně prohlásil, ať si klidně zůstanou, kde jsou, ale na tom křesle jsi trval. Máš ho teď tady naproti krbu a skoro každej večer v něm takhle vytuhneš. Vždycky se mi tě těžko budí, protože vypadáš tak zrelaxovaně, jenže když jsem tě tu jednou nechala spát až do rána, stěžoval sis, že jsi hrozně rozlámanej! Krom toho se mi bez tebe dost těžko usíná, takže tě budu co nevidět muset vzbudit, jen abys věděl! Na moment tak v tvých očích znovu spatřím ten děs, ten zmatek, jako už tolikrát. Tvoje srdce bude bušit jako šílené; jako by pro něj tvé tělo bylo vězením a ono chtělo za každou cenu ven. Obejmu tě a chvíli budu zticha, počkám, až se tvoje srdíčko zklidní a pak ti co nejtišeji zašeptám do ucha: "Jsem tu. Všechno je v pořádku. Jsem tu." Ty na mě budeš dlouze koukat, než se mě konečně odvážíš lehce, jen ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky, pohladit po tváři. "Opravdu jsi tu? Opravdu jsi skutečná?" zeptáš se a já přikývnu. Kolikrát ti to ještě budu muset potvrdit? Jen jsem se potřeboval ujistit.


Do postele se ti najednou nebude chtít. "Pojďme ještě chvíli koukat na maják," řekneš tím svým prosebným tónem, a tak tedy jdeme. Je to tak zvláštní pocit! Jak už je to dlouho, co jsme se do téhle pohádky nastěhovali? Kolik vrásek mezitím přibylo na obou našich tvářích? Záleží na tom vůbec, když se na mě pokaždé - jakmile spolu vyjdeme před náš dům a chladný přímořský vítr pročechrá naše do stříbrna se barvící vlasy - znovu zadíváš úplně stejně jako tehdy, když nám ještě nebylo ani třicet? Znovu mě pohladíš po tváři a řekneš: "Děkuju ti. Děkuju ti, že přece jen existuješ." To pak rázem ztratím přehled o tom, jestli už tu jsme rok, dva, deset nebo padesát. Zase si připadám jako ta holka, co tudy s tebou projížděla ve svatebních šatech - tehdy jsme tu na ten maják koukali vůbec poprvé - a ty jsi řekl: "Tenhle dům si jednou pořídíme. Musí to být tenhle a žádnej jinej." Nevím, jak moc jsi tomu tehdy doopravdy věřil. Já upřímně moc ne, ale taky mi bylo docela jedno, kde nakonec budeme bydlet. Hlavně že budeme spolu. Teď jsem ale opravdu moc ráda, že to nakonec nějakým zázrakem opravdu vyšlo. Je to tu jako taková naše malá soukromá planetka, kam nikdo jinej nemůže.


"Víš...," říkáváš mi často, "...jsem opravdu děsně rád, že jsem to nakonec přece jen stihl - potkat tě dřív, než bylo pozdě. Občas mám takovej pocit, že to bylo vážně o fous. A že kdyby mě něco - nějaká prazvláštní neviditelná entita - neudržovala dostatečně dlouho nad vodou, tak bych možná ani nevydržel čekat. Možná bych se prostě utopil. Jenže něco jako by mi tehdy pořád šeptalo do ucha: 'Plav! Ještě chvíli. Ještě chvíli vydrž.' A tak jsem vydržel. Přeplaval jsem celý peklo, až jsem se najednou ocitl v ráji. Možná jsem kdesi hluboko v podvědomí už tehdy viděl světlo tohohle majáku."


Tehdy mě napadla taková zvláštní věc - co když čas vůbec není lineární? Co když je každý z nás rozdělený na několik kousků náhodně rozházených po časové ose života? Co když nějaká tvoje část pořád ještě plave tím temným oceánem, připravená to každou chvíli vzdát? Ani nevíš, jak moc doufám, že je to jen výplod mé bujné fantazie, ale stejně... Stejně bych se chtěla nějak ujistit, že pokud by tomu tak náhodou bylo, že se ten maják nakonec skutečně rozsvítí a ty zvládneš doplavat až sem ke mně, do svýho křesla a mojí náruče.


Možná proto ti píšu tenhle dopis. Možná proto, ač to zní jako jedno velký klišé, ho teď vkládám do lahve a tu, ještě než tě vzbudím, hodím do vody za světlem majáku.


Miluji tě. Plav dál.


S láskou


E.


12 zobrazení
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now