• Nigredo

5 depresivních knih, které si musíte přečíst!

Proč být smutní, když můžete být ještě smutnější? Šťastní lidi jsou nudní, tak jim to pojďme natřít! Mám tu pro Vás pět knih, které Vám k tomu zaručeně dopomůžou. Jdeme na to...


# 5

Lolita (Vladimir Nabokov)

📷

Hádám, že každý z Vás o téhle kontroverzní klasice minimálně někdy něco zaslechl. Byla i zfilmována (tuším, že dokonce dvakrát), ale k tomu jsem se zatím nedostal, takže jen o knize...


Příběh o posedlosti čtyřicátníka Humberta dvanáctiletou "nymfičkou" Dolores (Lolitou) je vskutku těžké čtení. Jednak tu máme autorův lingvisticky skvostný, silně poeticky psaný text, na který je možná v dnešní době, ovládané severským minimalismem, potřeba si chvíli zvykat, ale to rozhodně není ten hlavní důvod. Ta největší psychická šikana čtenáře tkví v samotném příběhu a jeho postavách. Kniha v podstatě líčí tragické následky intimního vztahu staršího muže s prepubertální dívkou; její vnitřní rozklad, rozpolcenost, ztracené dětství. Ani to ovšem není na Lolitě to nejdepresivnější. Tou nejhorší a zároveň nejgeniálnější věcí, které Nabokov v románu docílil, je postava samotného Humberta, který je zároveň vypravěčem celého příběhu. Právě díky Humbertovi se totiž necítí rozpolcená jen Lolita, ale také sám čtenář, když se každou chvíli přistihne, že je mu Humbert navzdory všemu vlastně docela sympatický. Mezi těmito chvilkami jej samozřejmě budete nenávidět, ale právě v tom je ona depresivní genialita celého vyprávění - během čtení se totiž sami svým způsobem stanete takovou rozpolcenou nymfičkou, která bude Humberta nenávidět, ale zároveň se ani nebude bránit...


# 4

My děti ze stanice Zoo (Christiane F./ Kai Hermann a Horst Rieck)

📷

Brr... Nevím, jak je tomu dnes, ale za mých mladých let nám na základce tuhle knihu učitelé neustále cpali pod nos coby prevenci proti drogám. Možná nám ji měli cpát ještě daleko agresivněji, mlátit nás s ní po hlavách a každého donutit, aby nepřeskočil jediný odstavec. Myslím, že naprosto každý, kdo se touhle syrovou zpovědí prokousal, se žádného svinstva jen tak nedotkne.


Kniha je sepsána ghost writery na základě reálné zpovědi Christiane F. a zachycuje sestupnou spirálu drogové závislosti od zdánlivě nevinného experimentování s lehkými drogami až po píchání heroinu přímo do žil, na který si hrdinka a její vrstevníci vydělávají dětskou prostitucí.

Z tohohle příběhu by nejspíš šel mráz po zádech, i kdyby se jednalo o čistou fikci, natož když se jedná o skutečný příběh, se skutečnými postavami. Celou tu hrůzu navíc podtrhují jejich skutečné fotografie uprostřed knihy, které naprosto bez obalu ukazují jejich smutný, zbídačený stav.


# 3

The End of Alice (A.M. Homes)

📷

Tahle kniha, pokud vím, zatím nebyla přeložena do češtiny, takže jen pro angličtináře...


V podstatě se jedná o takovou drsnější, o hodně drsnější, o FAKT HODNĚ MOC DRSNĚJŠÍ Lolitu.

Příběh vypraví odsouzený pedofil z pohodlí své těsné cely a čtenáře tak postupně zasvěcuje do dvou dějových linek. V jedné pomocí útržkovitých flashbacků postupně odkrývá svůj vlastní ohavný zločin, za který byl odsouzen, a v druhé převypravuje dopisy od své obdivovatelky - devatenáctileté dívky, která si vesele běhá na svobodě a nahání malé chlapce...


Kniha si rozhodně nebere servítky a oproti Lolitě tu najdete daleko explicitněji popsané scény (erotické, násilné i obojí najednou), které by slabším povahám mohly snad i způsobit nějaké to trauma. Podle mě však žádná nepůsobí samoúčelně a v podstatě jen dotváří psychologický aspekt, který je tu, podobně jako u Lolity, tím hlavním zneklidňujícím prvkem.


Zaujalo mě mimo jiné i to, jak neuvěřitelně přesvědčivě dokázala autorka ztvárnit vypravěče opačného pohlaví. Celou dobu se mi těžko věřilo, že něco takového mohla napsat žena (a taky mám podezření, že kdyby stejnou knihu napsal muž, vzbudila by dost možná ještě větší kontroverzi), ale Amy Homes je v tomhle skutečný profík. Z jejího lyrického stylu vyprávění je zjevná inspirace právě Nabokovem a přestože nedosahuje až takových výšin, svůj účel plní výborně. I tady se občas nevyhnete alespoň náznakům sympatie vůči hlavnímu anti-hrdinovi, a to i navzdory všem jeho ohavnostem.


Pokud pro vás ovšem Lolita představovala psychicky náročné čtení, do Alice se raději vůbec nepouštějte. Troufám si tvrdit, že mi žádné dílo fikce ještě nezpůsobilo tolik šrámů na duši jako právě tohle.


# 2

Norské dřevo (Haruki Murakami)

📷

Teď si dáme chvíli (ale opravdu jen chvíli) pauzu od zneužívání nezletilých a podíváme se na trochu jiný druh smutku a deprese. H. Murakami je moje srdcovka. Kdybyste mě uprostřed noci vzbudili a zeptali se, kdo je podle mě nejlepší spisovatel současnosti, bez váhání bych i v polospánku vyhrkl právě tohle jméno. Všechny jeho knihy se mnou až neskutečným způsobem rezonují a jedním z důvodu, proč tomu tak je, nejspíš bude takový zvláštní druh melancholie, která v té či oné formě vyvěrá ze všech jeho románů a povídek. Chvíli jsem proto váhal, kterou z jeho knih pro tento seznam zvolit. Krom Norského dřeva jsem ještě silně zvažoval Na jih od hranic, na západ od slunce a Sputnik, moje láska, ale Norské dřevo mimo jiné proměnilo moji oblíbenou skladbu od Beatles v mou nepřekonatelně nejoblíbenější skladbu od Beatles, takže...


Tenhle román, pojmenovaný právě podle skladby Norwegian Wood, sleduje nostalgické vzpomínky hlavního hrdiny Tórua Watanebeho na jeho studentský život v Tokyu koncem 60. let minulého století - éry vyznačující se masovými studentskými protesty - a především na jeho tragickou, nenaplněnou lásku ke křehké, duševně nemocné dívce Naoko.

Murakami píše nádherně poeticky a zároveň neskutečně čtivě (český překlad v podání Tomáše Jurkoviče je naprosto perfektní) a vždycky dokáže úžasným způsobem, za pomoci dokonalých metafor a přirovnání, popsat prostředí, zachytit jeho atmosféru i emoce hlavního hrdiny/vypravěče. A právě to poslední zmiňované je tím, co ve vás nakonec zanechá jakýsi smutně hořkosladký, melancholický pocit, kterého se už dost možná nikdy nezbavíte.


# 1

Malý život (Hanya Yanagihara)

📷

Jedna z těch knih, o které jsem dopředu vůbec nic nevěděl. Prostě jsem si tak kráčel knihkupectvím a najednou slyším z regálu s novinkami, jak na mě volá, ať si ji koupím. Tak jsem si ji samozřejmě koupil, protože hádat se s knihami, to přece nemá cenu. Tehdy jsem ale vůbec nevěděl, do čeho se pouštím...


Tenhle více než šestisetstránkový epos vypráví o čtyřech přátelích - Malcolmovi, Džejbím, Willemovi a Judeovi - a jejich vzestupech a pádech odehrávajících se převážně v největší americké metropoli. Ústřední postavou celého příběhu je ovšem bezpochyby enigmatický Jude; úspěšný právník, který však trpí celou řádkou psychických i fyzických šrámů, jejichž zdroje Yanagihara postupně odkrývá formou čím dál znepokojivějších flashbacků. Celá kniha je tak vlastně o tom, jakým peklem si Jude prošel v mládí a jakým si následkem toho prochází v současnosti, přičemž je docela těžké určit, která dějová linka je bolestivější. Lépe vám to asi popsat nedokážu. Tímhle románem si prostě každý musí projít a odstavec po odstavci trpět spolu s Judem až do srdcervoucího konce.


Tohle byla kniha, kterou jsem vždycky musel po pár desítkách stránek odložit, protože jsem to prostě psychicky nezvládal (a to čtu, jak už jsem zběžně zmínil, převážně depresivní věci). Emoční nápor na čtenáře je tu vážně obrovský a asi bude spousta lidí, co knihu načnou a nedokončí. Já vám ji ale přece jen silně doporučuji. Šťastnější teda po jejím přečtení rozhodně nebudete, ale bezpochyby se jedná o dílo vysokých kvalit.

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now