„... a teď mi o sobě něco pověz ty,“ povídá náhodná NPC v náhodné kavárně v návaznosti na půlhodinový monolog o náhodných píčovinkách současných světových problémech, o kterých takové náhodné NPC své monology rády vedou a připadají si přitom nesmírně relevantně. Já jen upřeně hledím na její obličej v marné snaze objevit alespoň jeden zapamatovatelný rys, který by mě konečně zbavil dotěrného strachu z toho, že se mi brzy ztratí v houfu dalších lidí a já už ji nikdy nedokážu najít.

 

„Ehm, když já na to povídání moc nejsem,“ odpovídám škrobeně. „Mnohem radši bych tě ještě chvíli poslouchal. Vážně, to o těch klecových chovech mě dost zaujalo. Naprosto souhlasím s tím, že kdo chce jíst vejce, měl by mít svou vlastní slepici a poskytovat jí veškerej komfort, jakej si ta chuděra zaslouží! Jenže lidi jsou holt nehorázný sobci! Oni jdou radši do supermarketu a tam si jen tak nakoupěj, na co maj zrovna chuť. Hajzlové jedni líní! Normálně bych založil slepičí odbory! Vždyť je to vlastně forma otroctví! A že to jsou jen zvířata? Pche! To se přece kdysi tvrdilo i o neg... afro... ehm, i o lidech, jako jsme my!“

Mohl bych se teď zas vrátit ke svýmu dennímu snění? Pěkně prosím?

„Když já o tobě vlastně pořád vůbec nic nevím!“ nevzdává to ta neodbytná bytost, želbohu zcela ignorujíc mou důmyslnou diverzi. „A přitom jsem už ti toho o sobě řekla tolik!“

„No jo, to máš pravdu,“ přiznávám, přestože jsem se ve skutečnosti nedozvěděl nic, co by mi nepřehlédnutelné kombo umaštěných kadeří (eco šampon), pochybného odéru (eco antiperspirant), potyčky s nebohou servírkou (Copak jsem se vás prosila o to plastový brčko?!!) a elektrické koloběžky (úhledně zaparkované uprostřed chodníku) neodhalilo dávno předem. Je skoro s podivem, že na sobě nemá ještě tričko s kyselým ksichtem toho hrůzného výplodu švédského genetického inženýrství a nápisem: Vidím, že se snažíte, ale snažte se víc!

„Takže?“

„Takže... Kde bych jenom začal...“

 

*

 

Kde bych jenom začal?

Na začátku? Na začátku bylo Slovo. Tomu s největší pravděpodobností předcházela ještě notná dávka lihovin. A když spojíte notnou dávku lihovin s nějakým tím vhodně zvoleným slovem, občas se z toho i něco zrodí. Tehdy – k nepochybnému jásotu obou zúčastněných stran – jsem se zrodil já. Tedy pochopitelně ne hned – takový šok by nejspíš žádná lidská bytost neunesla, a snad právě proto byl Pánbůh tak laskavý a poskytl nám devítiměsíční přivykací lhůtu. No řekněte, nebylo to od něj šlechetné? Celých devět měsíců na to, abychom se smířili se svým údělem! Devět měsíců, abychom se vzdali mladických snů a ideálů, sžili se s někým, koho jsme po oné lihové noci už nejspíš nikdy neměli v plánu vidět, nahrabali si dluhy na dalších pět dekád, no a pak už jen vykouzlit šťastné úsměvy a naučit se pár frází o tom, jak právě tohle byl celou dobu ten skutečný sen (na tenhle poslední bod se prý doporučuje vyhradit si z celkové lhůty alespoň dva měsíce – sepsání scénáře a nacvičení dialogů spolu s co nejvěrohodnějšími grimasami přece jen chvíli trvá). Vskutku, děkujeme ti, Bože! Bez špetky sarkasmu. Věřící vs. ateisti 1:0.

 

No nic, narodil jsem se tedy – inter faeces et urinam – v moravské metropoli počátkem devadesátých let – té vzácné dekády vmáčknuté mezi nadvládami Velkého bratra rudého Východu a Antipatriarchální sestry zeleného Západu. Té bezprecedentně svobodné dekády, která se zčistajasna zjevila jako smyslná femme fatale, popletla nám hlavy a zase se vypařila. A to dřív, než jsme se vůbec stihli vyspat z kocoviny, kterou nám způsobila. Dekády, které pořád ještě vévodily namixované kazety, večerní návštěvy VHS/DVD půjčoven, chlastání piva z plastových kelímků, neomezené množství igelitek ke každému nákupu a burácející motory polorozpadlých aut, na která jsme byli tolik hrdí, přestože v nich nějaké stop-start znamenalo maximálně tajné heslo pro přerušovanou soulož. Dekády, kdy z vás užití slov „kuchyň“ a „žena“ ve stejné větě ještě nedělalo šovinistického misogyna – veřejného nepřítele číslo jedna – a kdy většina lidí zvládala najít správnou toaletu i bez diplomu z Gender Studies. Dekády, které předcházely demonstrace za svobodu, nikoli za její plíživé omezování.

 

Pokud vás snad žádný z těchto důvodů mého staromilství příliš nedojímá, přidám ještě jeden, a ten zaručeně zafunguje; díky němu budou vaše dušičky rázem překypovat pochopením pro celou tu tirádu v předchozích odstavcích, přestože se mi v nich pravděpodobně podařilo urazit hned několik lidských archetypů (budiž mi přičteno k dobru, že nehodlám nijak šetřit ani ten svůj). Vlnky! Griliášové Vlnky od Opavie, ty v červeném obalu! Tak ty já zažil. Křupaly mi mezi zuby, rozplývaly se na jazyku a já díky nim každý den po úmorném školním dni zažíval malý chuťový orgasmus za pouhopouhé 4 Kč (pro srovnání: za jeden kopeček hnusné veganské zmrzky, na kterou se tu celé léto stojí fronty jak za socíku na banány, jsem si jich mohl koupit zhruba osm). Ach, Vlnky... Proč zrovna vy?

 

No, tak jsme si poplakali. Nebo jsem možná plakal sám, zatímco vy jste – vlnky nevlnky – hořekovali nad tím, jaký jsem to ale zamindrákovaný, egoistický darebák, a ptali se sami sebe, proč tyhle žvásty vůbec čtete. Tak či onak, v takové době jsem se narodil (N). A netřeba se strachovat – někdy v budoucnu pochopitelně plánuju i umřít (S). Přesné datum vám nepovím (kdykoli si totiž něco dopodrobna naplánuju, buď to sám nedodržím, nebo mi to někdo překazí), ale počítejte někdy v rozmezí zítřka a roku 2050. A čím vyplňuji to nudné, zdlouhavé období mezi body N a S? Kromě nevyhnutelného budování kapitalismu (od rozvozu pizzy přes výuku angličtiny až po asistenci při výrobě vinného moku – prostě takové ty „McJobs“, jak to nazýval Doug Coupland) především četbou, vášnivým poslechem hudby, ještě vášnivější konzumací alkoholu, občasným cestováním (zbožňuju Asii) a poslední léta také psaním textů podobných tomuto, přičemž většinu z nich – v rámci úniku před veřejným lynčem a zachování posledních zbytků důstojnosti – raději vydávám za čistou fikci. Koneckonců, takhle mazaně na to šli i takoví velikáni jako třeba Dostojevskij. (Autor zápisků i zápisky samy jsou samozřejmě vymyšlené. Haha. I ty jeden Fjodore!) 

 

Když už jsme u toho Ruska... V dobách největšího rozkvětu předrevoluční ruské literatury se jedincům mně podobným trefně říkalo lidé zbyteční. Lišnij čelavěk. The superfluous man. Račte si doplnit další překlady – v některých jazycích to pojmenování zní možná honosněji než v jiných. Termín popularizoval Ivan Sergejevič Turgeněv – můj literární idol s výborným vkusem na ženy – svým Deníkem zbytečného člověka, i když „hrdinové“ tohoto typu pochopitelně existovali už dávno předtím (i potom – dnes se tomu, snad v rámci politické korektnosti, říká prostě quarter-life crisis – krize první čtvrtiny života). Jednalo se v podstatě o lidi, kteří si připadali příliš dobří na to, aby dokázali normálně fungovat a zařadit se mezi „běžné losery“ společnosti, ale zároveň byli příliš neschopní, než aby svůj obrovský potenciál, o jehož existenci byli bůhvíproč tak hluboce přesvědčení, zvládli byť jen objevit, natož ho nějakým způsobem zužitkovat. Tenhle vnitřní rozkol a frustrace jím způsobená pak vedly k jakési rezignaci, totální pasivitě vůči životu, která se projevovala nadměrným sněním a nulovou iniciativou, co se týče reálných činností. A takový zbytečný člověk nakonec vždycky umře nešťastný, zatrpklý, všemi opuštěný a bez jediného hmatatelného úspěchu – zkrátka přesně tak, jak si zasloužil. Přesně tak, jak mu celý život všichni říkali, že skončí. Jak sám tušil, že skončí, a přesto si nemohl pomoct. V lepším případě tak skončí už v oné první čtvrtině života, v tom horším se z něj stane jeden z těch nabručených důchodců, co v MHD řvou na vaše nevychované spratky. No a já se v tom všem vidím jako v dokonale vyleštěném zrcadle, ač navíc ještě bolestně postrádám kvality, které ze všech těch Rudinů, Oblomovů, Pečorinů a dalších dělaly postavy hodné toho, aby o nich někdo napsal nesmrtelná díla. A tak jsem si řekl, že to udělám sám.

 

Haha.

 

A teď vážně – proč vlastně píšu? Proč cítím tak nezkrotnou potřebu psát, přestože je to aktivita daleko náročnější, než by se mohlo zdát (a než jsem si zprvu sám myslel)? Proč každou noc trávím několikahodinovým přehazováním slov sem a tam v jednom jediném mizerném odstavci, který nakonec stejně smažu, místo abych koukal na Ordinaci v růžové zahradě, což by mě alespoň vyzbrojilo arzenálem konverzačních témat vhodných k interakci s plnohodnotnými členy společnosti?

 

Peníze a sláva to věru nejsou. Toho snad v naší zemi ani psaním dosáhnout nelze, ledaže by se vám podařilo prorazit mezi tzv. český literární Nickelback, tj. onu hrstku autorů, jejichž knihy se prodávají i v supermarketech (hned vedle Playboye a Ženy a života) a jejichž jména znají i ti, co čtou maximálně slevové letáčky z Penny. Vzhledem k současným trendům byste to možná vytrhli i nějakým tím LGBTstfu+-*/ románem nebo úplnou sázkou na jistotu v podobě příručky o seberozvoji (kterou cílová skupina osvícených nadlidí, co si ji koupí, stejně nebude číst, což vám jako autorovi ušetří spoustu zbytečné snahy s vylaďováním textu). Ale hlavně probůh nic depresivního! Zvlášť jste-li bílými Evropany, mezi nohama vám cosi plandá a vy ani netrpíte utkvělou představou, že tam to cosi nepatří – to už si tuplem nemáte na co stěžovat nebo o tom nedejbože někde psát! Privilegovaným bílým rádoby Hamletům už holt dávno odzvonilo, milý Nigredo! (Neměl by sis náhodou říkat Albedo, ty rasistický zmetku?) Dnešní doba patří vousatým Donům Quijotům, co v sedlech vypůjčených růžových bicyklů mávají transparenty a pod heslem
2 + 2 = 5 odhodlaně zneškodňují větrné mlýny v podobě klimatických změn, diskriminace, rasismu, homo/trans„fobie“, patriarchální tyranie a dalších nepříjemností, starých jako lidstvo samo. Budiž. Ale toho já se s dovolením nezúčastním. A byť se tím nejspíš sám odsoudím k věčnému nezdaru, budu si raději dál psát svoje „zápisky z podzemí“. Protože psaní je svoboda. Psaní je katarze. Psaní je moje jediná propustka z očistce. O to jediné mi jde. Na ničem jiném nezáleží.

 

Račte mě tedy nenávidět. Račte mnou opovrhovat. Račte mě ignorovat. Nemůžu sice tvrdit, že mě vidina věčné samoty a zapomnění ani trošku nemrzí – to by byla samozřejmě lež (a velmi snadno napadnutelná, vzhledem k názorným příkladům mé bezbřehé ješitnosti, jež jsem tu tak krásně demonstroval), ale vezmu-li v úvahu nabízené alternativy, stejně získávám přesvědčení, že nemůžu jinak.

 

Přesto však tuto přehlídku narcistické poruchy osobnosti nemohu zakončit jinak než slovy jednoho z největších básníků všech dob, který dokonale vystihl odvěkou touhu, všem autorům (a snad i mnoha lidem jako takovým) společnou:

 

Jen pijte, pokud času dosti,

ten život lehký jako van.

Rozumím jeho nicotnosti

a nejsem k němu připoután.

Zavírám oči před vidinou;

však srdcem někdy přec jen plynou

mi bludné hvězdy nadějí.

Bez lehce světlých šlépějí

bych nerad chtěl svět opustiti.

Bdím, píši přec ne pro potlesk –

a přesto zalká ve mně stesk

svůj žalný úděl proslaviti,

by hlásal mě, jak srdce tluk,

alespoň jeden, jeden zvuk.

 

(Puškin v Oněginovi, v překladu Josefa Hory)

 

*

 

Nic z těchhle žvástů jí samozřejmě nepovím. Šance, že by snad byla skrytým archetypem tart with a heart, děvky se zlatým srdcem, co by se mě ujala i navzdory mé povaze, jsou vcelku mizivé, a všechna má snaha během tohohle nekonečného odpoledne by tak přišla vniveč. Zvolím proto svou běžnou pohádku – ne příliš idealizovanou („v minulosti jsem se samozřejmě oddával kdejakým neřestem, hledal jsem totiž sám sebe, a udělal tak spousty chyb, bla, bla, bla“), ale do jisté míry přece jen líbivou („teď už všechno vidím mnohem jasněji, mám srovnané priority, zažil jsem, co jsem zažít chtěl, a našel tu správnou osobu, klidně bych se už i pomalu usadil). Jde tu především o to, ponechat jí otevřené možnosti – děti? Nějak zvlášť jsem o nich zatím nepřemýšlel, ale do budoucna (ha, do budoucna, jak mocný výraz, jak spolehlivé afrodiziakum) se s tím dá samozřejmě počítat. Ale vezmeme-li v úvahu současnou míru zalidnění planety, klidně bych popřemýšlel i o adopci. Mám taky rád zvířata a bla, bla, bla. Sama zatím neví, která možnost je jí nejbližší. Všechno se to v ní sváří – prostá biologie, vliv třetí vlny feminismu, rodina, kariéra, záchrana umírající planety a do toho všeho romantické disneyovky z dětství se šťastnými konci... Jde jen o to, žádnou zcela nezavrhnout (najednou by totiž začala prahnout právě po ní, což by mě vyřadilo ze hry). Existuje-li v současném světě jeden živočišný druh, trpící ještě větší mírou zmatku a nerozhodnosti než mileniálové, jsou to mileniálky.

 

Vím, co si myslíte, drahý znechucený čtenáři. Ale zkuste nahlédnout danou situaci i z jiného úhlu – ona je tu přece z úplně stejného důvodu jako já. Ve skutečnosti si sem vůbec nepřišla povídat o slepicích z Babišova koncentráku ani plánovat zářnou budoucnost (ať už s kopou vlastních dětí, syrských sirotků, anebo toulavých koček). Přišla sem, protože je osamělá. Protože touží po lidském doteku. Jenže zároveň potřebuje nějakou záminku, aby si tuhle neřestnou touhu mohla sama před sebou obhájit. Není přece žádná děvka. K takové sebeobhajobě však není třeba mnoho. Nemusím se jí nijak zvlášť líbit – úplně postačí, když se jí zvládnu neznelíbit (k čemuž, jak se mi už tolikrát potvrdilo, povětšinou stačí jen mlčet, chvílemi přikyvovat a čas od času parafrázovat její vlastní slova). A pokud se mi to povede, pokud se jí neznelíbím, řekne si, že to teda zkusí a že z toho třeba bude něco vážnějšího, čemuž v hloubi duše samozřejmě nevěří o nic víc než já. To si ovšem v rámci své sebeobhajoby nemůže přiznat, a „výhra“ je tak moje. Totiž naše.

 

„Víš, já už jsem vůči vztahům dost skeptická,“ zašeptá v přítmí své miniaturní garsonky, obnaženými kostnatými zády přitisknutá k mým. „Už jsem se v lidech tolikrát zklamala, že si začínám říkat, jestli to má vůbec cenu – nějaký vztahy.“

„Jednou to přece musí vyjít,“ odpovídám. „Člověk prostě jen nesmí přestat zkoušet. Stačí vytrvat, a jednou to určitě vyjde.“

 

A teprve teď, poprvé za celou tu dobu, je mi ze sebe zle. Ne proto, že jí lžu; že jí – teď už celkem bezdůvodně – dávám plané naděje. Ani proto, že jsem zrovna takhle lhal tolika jiným. Je mi ze sebe zle, protože jsem ta samá slova kdysi vyslovoval s tak skálopevným přesvědčením, skálopevnou naivitou nevědomého mládí. Je mi ze sebe zle, protože mi ta doba, ten pocit, najednou tak bolestně schází. Je mi ze sebe zle, tak jako nejspíš kdysi Oněginovi, Rudinovi nebo Lavreckému, ale ona to neví. Převalí se na druhý bok, zezadu se ke mně přitiskne a obejme mě. Je šťastná. Necítí se osaměle. A tak zavřu oči a představím si, že jsem taky šťastný; že nejsem osamělý. Protože si věci rád představuju. Protože představivost je moje největší, moje jediná přednost...

 

*

 

A tohle všechno, milý čtenáři, byla fikce. Samozřejmě. Mějte se ovšem na pozoru, neboť lidé, jako je mé fiktivní já, nejenže mohou, ale musí v naší společnosti existovat, vezmeme-li v potaz, za jakých okolností se tato společnost utvářela.

 

Není-liž pravda, mistře?

 

Brno, 10/2019